"POSLEDNÍ SE NEŘÍKÁ"
Ti z vás kdo lyžují, určitě znají to nepsané pravidlo, že když se řekne "poslední jízda a jedem domů" tak se někdo zraní. Prostě je lepší jezdit a pak si dole říct "končíme" a sundat lyže. No a přesně tohle mi pořád blikalo v hlavě. Že když budu říkat, že jdu na poslední dávku, tak se určitě stane něco špatného. Pořád se mi vracela ta informace z první návštěvy Krče, že se vedlejší účinky mohou projevit kdykoliv, klidně až po poslední dávce. No, prostě se mi podařilo si natolik vyplašit hlavu, že jsem úspěšně viděla ve všem znamení, že to bude špatné.
- ranní zácpa na D1,
- déšť jako pláč z mého konce,
- přestalo pršet a září slunce, abych si ho naposledy užila
- pumpa na kapačce se 3x za sebou zasekla kvůli bublince
A mohla bych pokračovat. Pořád jsem myslela na to, co všechno musím H říct, aby udělal, protože je potřeba to zařídit a on o tom neví. No a potom jsem začala dýchat a říkat si, že by bylo fajn věřit svému tělu a věřit bytí a neřešit a zbytečně se neplašit. Protože to stejně všechno nějak bude a já svým plašením zas tak moc neovlivním. Nakonec samozřejmě proběhla aplikace poslední dávky imunoterapie úplně v klidu a já mohla šťastně odejít domů. Všem jsem poděkovala, potěšila je něčím malým, rozloučila se a potom už jen seděla na lehátku a mačkala si žílu, abych neměla modřinu a v tu chvíli vešla do dveří mladá holka, řekla bych po třicítce, vlasy dlouhé pod lopatky a oči plné slz. Sestřičky jí začali vysvětlovat jak to tady funguje a ona se vyplašeně rozhlížela. "Střídání" napadlo mě. Já končím a někdo jiný začíná. Tentokrát bylo oddělení téměř prázdné, takže si mohla sednout kamkoliv, já k ní ale vysílala tolik pozitivních signálů, že si nakonec sedla vedle mě. Přemýšlela jsem, jestli jí mohu nějak pomoct. Navíc samozřejmě hráli v rádiu nějakou děsně dojemnou písničku a já si vzpomněla na svou první kapačku tady, kterou jsem téměř celou proplakala. Tak jsem jí jen řekla, že to bude dobrý. Že je to hnusný a náročný, ale že je silná a bude to dobrý. A že je tady to rádio fakt "vtipný". 😅 Ona se mezi slzami alespoň trochu usmála a poděkovala. Odešla jsem a potom jsem se ještě vrátila jí dát alespoň adresu tohoto blogu a organizací, které mi pomohly. Kdyby chtěla informace, kdyby v tom chtěla nebýt sama. Věřím, že její léčba dopadne dobře. Že jí pomůže vyléčit nejen rakovinu, ale i to proč k ní rakovina přišla. Nedávno jsem slyšela od jedné moudré ženy, která slyšela diagnózu rakovina už třikrát, že neříká, že je vyléčená, ale že je na dobré cestě vyléčit svou duši a pochopit to, co pochopit má. Líbí se mi to. Má to v sobě pokoru, naději, vděčnost a přijetí. Takže si to s dovolením půjčím 💜.
Každopádně dnes je to už měsíc od poslední dávky a tento článek jsem psala postupně, kdy byl čas, protože ho nějak moc nebylo. Holky z onkologie si na společné kávě stěžovaly, jak je bolí klouby a nemůžou se hýbat, mají otoky, slézají jim nehty na nohou a spoustu dalšího a já si říkala, jak se mám dobře, že se mi tyto potíže vyhnuly. No, jak se říká, neříkej hop, dokud si nepřeskočil a týden po kávě to začalo 😅. Návaly horka, šílené zimnice bez teplot, oteklé ruce, kopřivka po celém těle, opary, bolesti kloubů a kostí tak, že jsem se musela držet zdi, abych si vůbec sedla na záchod. Následovala série odběrů krve, s cílem vyloučit všechno možné a najít příčinu. Zatím to naštěstí vypadá jen na celkové oslabení organizmu léčbou. Hodně mi pomáhá cvičit každý den jógu, to je na bolesti nejlepší. A zítra jdu zase na odběr, tak uvidíme co bude dál. Každopádně kontrolní MRI mám na konci března a poté věřím vyslechnu tu diagnózu "v remisi" a naplánujeme "odběr spodku". Nechce se mi na další operaci, takže se do toho určitě nepohrnu, nicméně zatím jsem rozhodnutá to absolvovat, tak uvidíme, co přinesou dny příští. Protože každý den nás učí nové věci a posouvá hranice našeho myšlení. Jsem vděčná za každý další zážitek a mám v sobě tolik lásky a mám pocit, že čím víc si to uvědomuji, tím jí v sobě mám víc. Ke všem lidem, ke všem bytostem, k celému našemu světu.
Baru
Komentáře
Okomentovat