PRVNÍ OPERACE ZA MNOU A ROZHOZENÁ PSYCHIKA

Na operaci jsem se vůbec netěšila. Bylo mi dobře, venku bylo krásně, užívala jsem si každý den a představa bolesti a omezení pohybu se mi prostě nelíbila. Na operaci jsem měla jít v úterý 16. 5. 2023 a v pondělí jsem vytahovala něco z pod gauče a opřela se o pravé podpaží, kde jsem měla klip na uzlině. Tak blbě jsem si to zmáčkla, že se mi tam udělala modřina a celý den to bolelo čím dál víc. Výsledek? Na operaci jsem se začala těšit, protože to znamenalo, že mi klip vyndají 😅. Ráno jsem nastoupila na kliniku jednodenní medicíny do Vysočan, podepsala papíry, oblékla kompresní punčochy a anděla a čekala. Na pokoj za mnou přišel doktor s tím, že mi napustí prso kontrastní látkou, která označí spádové uzliny, které mají odebrat. Bolest vpichu i vtlačení kontrastní látky byla strašná. Brečela jsem ještě několik minut, než odezněla. Vážně jsem začala přemýšlet, jestli se ze mě náhodou nestává hysterka. Na sál jsem potom šla pěšky a ač jsem se cítila klidná, byla mi tam zima a klepala jsem se. Lehla jsem si, sundali mi anděla, napíchli kanylu a anestezioložka se mi představila a oznámila mi, že mě uspí. Tak jsem zavřela oči a usnula. 

Zdálo se mi o K, že měl plná kolečka voskovek a v tom mě probudili. Už jsem byla po spánku na dospávacím pokoji. Ještě chvilku jsem poslouchala, jak někoho zrovna budí a kontrolují, zda ví, jak se jmenuje a jak někdo další zrovna přichází na sál. Jak na běžícím páse. Odvezli mě na pokoj a při přesunu na moji postel jsem poprvé pocítila, jak pupík po operaci kýly děsně bolí. Prso a podpaží jsem cítila minimálně, ale to břicho bylo při každém pohybu peklo. Sestra mě ujistila, že pokud budu vstávat přes bok a nebudu 2 měsíce nosit děti a nic dalšího, tak se břichu nemůže nic stát 😅. Au. 

Nechali mi dokapat kapačku Aulinu, pospávala jsem a popíjela čaj. Bolest byla minimální, ale po narkóze mi bylo nevolno. První pokus na toaletu nebyl úspěšný, protože se mnou mával nízký tlak a málem jsem se pozvracela, tak jsem se zase vrátila do postele a dostala mokrý hadr. Potom bylo už pořád lépe. Paní co se mnou byla na pokoji, šla večer domů. Její onkologický příběh byl silný, operací za sebou měla už několik. Ale byla veselá a energická a bylo vidět, jak má život ráda a žije ho naplno. Já se rozhodla zůstat do rána, až mi bude lépe. A bylo 🙏. Ráno jsem se oblékla, sbalila si věci, dostala papíry, jak se mám chovat následující dny a kdy dojít na kontrolu. Bolest jsem cítila stále, ale byla snesitelná, tak jsme s H vyrazili domů. Šíleně jsem se těšila na kluky. K byl ve školce, tak si mě E užil naplno. Všechno mi potřeboval ukázat, pořád se mě držel a po obědě usnul na gauči přitulený ke mě. Byl rád, že má maminku doma a já byla šťastná 💜. Odpoledne jsem si užila i K, pospávala, jedla, procházela se a dokonce si sama zvládla píchnout injekci na ředění krve. Nic příjemného, ale co nadělám. Shánět někoho na každý den se mi nechtělo a mamka ani H na to neměli "koule" 😅. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo něco pokazit...

Druhý den ráno jsem se vzbudila zase s o kousek menší bolestí, o kousek lepší pohyblivostí a  přemýšlela jestli jet na kontrolu s prsem a podpažím dnes, nebo to nechat na příští týden. Dle propouštěcí zprávy jsem totiž měla na výběr. K se probudil s teplotou a bolestí rukou a nohou, tak jsme se s mamkou rozhodli si ho nechat doma. Po obědě jsme usnuli všichni tři, já E i K a když jsem se vzbudila, ucítila jsem najednou už známý tlak na hrudi a při dýchání se začalo ozývat chrčení. Chvilku jsem to pozorovala a najednou se do mě začal pomalu a plíživě vkrádat strach, že mám plicní embolii po operaci, že ležím mezi dětmi na gauči a že se to bude zhoršovat a najednou se už nenadechnu a prostě tu mezi nimi umřu a oni se mě budou snažit vzkřísit a mamka uvidí umírat svou dceru a ten strach byl pořád silnější a začali mi brnět ruce, zhoršovalo se dýchání, zrychloval tep. Začala se mi točit hlava, odkrvovat se končetiny, zalehli mi uši a rozostřovalo se vidění. Začala jsem panikařit a hystericky řešila s mamkou, jestli nezavolat sanitku. Ona mě objala a začala mě utěšovat, že to bude dobré, že je to jen hlava a já plakala a trochu se mi ulevilo, ale pořád jsem byla slabá, malátná a špatně dýchající. Bylo rozhodnuto, k doktorovi jedu na kontrolu za 20 minut. H mě vyzvedl a pořád na mě koukal, zda jsem v pořádku. Já měla dotazy pro doktora sepsané v mobilu, ale nezvládla jsem ani jeden, protože mi bylo vážně zle. Doktor mě prohlédl, řekl, že rány vypadají dobře a ať přijdu v pondělí, že kdyžtak něco odsajeme 😰. A ať jedu rovnou do Thomayerky na internu, ať mi udělají EKG a zkontrolují plíce, abychom vyloučili nějaké pooperační komplikace. A tak jsme s H slavili výročí svatby na interně v nemocnici. Já ležící na lehátku uvnitř několik hodin a on sedící na chodbě za zdí. Psali jsme si přes messenger a vytvářeli příběhy o lidech jež přicházeli a odcházeli a jejichž diagnózy jsme vyslechli, nebo se mohli jen domnívat. Upřímně jsem si připadala jak v americkém seriálu z nemocničního prostředí, když si říkáte, že ty případy co chodí na ten příjem si opravdu musí vymýšlet nějaký blázen. Ne. Je to realita a jen za těch pár hodin jsem neskutečných příběhů vyslechla několik. 

Výsledkem bylo, že na CT plic našli na pravé plíci malý ephyzem způsobující chrčení, které jsem slyšela, nicméně to bylo neškodné a doktorka mě ujistila, že se to vstřebá. Zároveň mě překvapila tím, že moje EKG, saturace kyslíkem i výsledky krevní laboratoře jsou natolik skvělé, že vůbec nevěří, že jsem prošla nějakou léčbou a jsem teprve dva dny po operaci. Moje tělo je prostě úžasné. Poděkovala jsem jí a řekla jen "tak to mám vážně asi psychické. Já mám pocit, jak to zvládám dobře a pak najednou..." a už jsem to nedořekla a rozplakala se. Nabízela mi lexaurin, ale respektovala moje odmítnutí. Držela mě za rameno a utěšovala mě, že je naprosto v pořádku to jak se cítím, i to, co se mi teď děje. Že mám za sebou složité období a že jsem neuvěřitelně silná a statečná a že na tohle vše mám právo a ať to pustím a pláču. Já si poplakávala ještě asi hodinu, i po cestě v autě s H a i po příjezdu domů. Kluci už spinkali, ale mamka na mě počkala. Dala jsem si sprchu a absolutně vyčerpaná, ale klidná a už bez všech příznaků (kromě chrčení) jsem šla spát. 

Ráno bylo pryč i chrčení. Kamarádka, která si založila e-shop Hemnia mi poslala CBD olej, který by mi měl pomoct tu hlavu zpracovat. Tak tomu věřím. Uvidíme, co se bude dít dál, nemám problém ani chodit někam na terapii, pokud by se to opakovalo. Je neuvěřitelné, co fyzického vám může způsobit vaše psychika. Vím, že existují lidé trpící panickými ataky a skláním se před nimi, jak náročné musí být s tím žít. Nevím co mě čeká dál, nevím, jestli tento stav a strach ještě zažiju, nedá se to plánovat. Nyní mě čekají kontroly, možná odsávání otoku, další imunoterapie a na den dětí si půjdu na onkologii pro výsledky histologie tkáně z prsu a odebraných uzlin. Zda mě čeká ozařování, nebo další léčba, nebo až zářijová operace, je ve hvězdách. Nemyslím na minulost, na to co už mám za sebou, nemyslím na budoucnost, jsem teď. Je to to nejlepší, co pro sebe mohu udělat 💜 A jsem fakt strašně dobrá! 😎