DRUHÝ TROJBOJ A ALERGICKÁ REAKCE

V pondělí byly krvinky zase na značkách, takže jsem byla připravena na druhý trojboj. Tentokrát fyzicky i psychicky. Během uplynulého týdne jsme s děvčaty (cca 36 až 73 let) z onkologie založili WhatsApp skupinu, kde se navzájem podporujeme, sdílíme radosti i strasti a jelikož jsme každá v jiné fázi léčby, tak se nám dostává i odpovědí na otázky, co bude dál. Pokud někdo klesne na duchu, ostatní ho zase zvednou, protože často přesně ví, jak se cítí. Je pravda, že v naší skupince jsou pouze ženy, které berou rakovinu jako něco, co jim přišlo do života z určitého důvodu. Že si díky ní uvědomily spoustu věcí a změnily svůj život. Všechny jsou veselé a pozitivní, takže i případné smutky se řeší snáze. Neumím si představit, zda bychom dokázaly zvednout někoho, kdo by se opravdu trápil, byl na rakovinu naštvaný a byl negativní. Každopádně v čekárně před chemo je teď tolik smíchu a radosti, že se tam člověk skoro až těší 😅💜. 

Maminka tentokrát čekala na výsledky krve a dojela až večer, po potvrzení, že je vše v pořádku a léčba tento týden proběhne. V úterý jsem vyrazila vlakem do Krče na keytrudu. V čekárně jsem byla pár minut, s primářkou to byla také rychlovka, nicméně mi řekla, že s ohledem na krvinky, zítra dostanu redukovanou dávku chemoterapie. Do třetího patra jsem už tentokrát trefila sama a dokonce tam byl dnes jen jeden člověk, tak to bylo poklidné. Při napichování žíly jsem trochu kňučela bolestí. Nikdy mi nevadily odběry krve, píchání injekcí jsem neřešila, ale jak do vás něco už tři měsíce kapou a každý týden vám berou krev, jsou ty žíly pořád citlivější. V jednu dobu mě bolela kanyla v ruce třeba i 10 až 15 minut. Hodně mi na to pomohl kolagen a pohanková kaše 😜. Napichování pořád bolí, ale poté to skoro hned ustane. Věřím, že mi žíly vydrží až do konce a nebudu muset řešit voperování portu. 

Každopádně to v úterý byla taková rychlovka, že mě H vyzvedával už po desáté. Když jsem přijela domů, K byl ve školce a E spinkal v kočárku s babičkou, takže jsem šla spát taky. Ideální scénář 😍 Odpoledne jsem si užila s dětmi a ve středu ráno mě H odvezl na Budějovickou. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tentokrát mělo být něco jinak. Pokecaly jsme s holkami v čekárně, proběhl rozhovor s doktorkou, všechny mi gratulovaly, jak vypadám dobře a jak mi ten odpočinek prospěl, napíchla se kanyla a kapala premedikace, po ní biologická karboplatina a nakonec paclitaxel. Jednotlivé kapačky vám kapou do žíly za pomocí pumpy, kde postupně sestry zrychlují, nebo zpomalují průtok, jak je potřeba. Po jednom takovém zrychlení průtoku paclitaxelu jsem ucítila zvláštní tlak na hrudní kost. Nadechla jsem se a tlak neuvěřitelně zesílil, změnil se v bolest a nadechnout se už nešlo. Vytryskly mi z očí slzy a vydala jsem jen hrdelní zvuk. Sestra si mě všimla hned a byly to vteřiny, kdy ke mě přiskočila, vypnula chemoterapii, a do kanyly mi postupně vstříkla 3 injekce pro zastavení reakce. Já zůstala totálně vyděšená, a na to, že jsem normálně kliďas, tak jsem asi 20 minut nemohla přestat brečet. Sestry mi vysvětlily, že se to děje, že je to alergická reakce a že nikdy nikdo neví, proč se to stane. Někomu se to nestane vůbec, někomu hned poprvé, někomu jen jednou a někomu třeba i tu poslední chemoterapii. Primářka se na mě přišla podívat s takovým tím "no co nám to děláte?" 😅 a potom už mi sestry nechaly chemoterapii pomalu dokapat. Ve čtvrtek mi zase přišel sousedčin bratránek píchnout injekci na bílé krvinky a od pátku do neděle jsem byla unavená, bolavá a bylo mi špatně. Byla tu moje mamka i H a starali se krásně nejen o mně, ale i o kluky a já byla moc vděčná. Psychicky ale trochu na dně, protože já když "nemůžu" a jen se ploužím, tak jsem prostě nešťastný člověk. Musím na tom vážně ještě zamakat 😜 Ségra D mi řekla, že mám vnímat, že i když moje tělo jen leží a dýchá, tak odvádí obrovskou práci. A je to pravda. Jen si to člověk musí uvědomit. 💜

Při vzpomínce na středeční záchvat jsem se rozplakala ještě několikrát. Já vím, že náš čas je tu daný. Beru smrt jako přirozenou součást života, jako další krok. Učím se, že smrti člověku nemá být líto. Ten kdo zemře, to tak měl naplánované a jde dál. To, že mě to bolí, je problém mého ega. Srdce, duše, má jeho život a jeho cestu respektovat a s láskou mu dát sbohem. Často nazýváme láskou něco, co je jen naše ego. Protože opravdová bezpodmínečná láska si nepřivlastňuje a nespojuje s druhým své pocity. Láska přijímá druhého takového jaký je, takového jaký se narodil, jakou cestu si zvolil a kdy jí ukončí. Ať už jde o partnera, rodiče, sourozence, přátelé, nebo i vaše dítě. Ale i přesto prostě ještě nechci umřít. Chci zažít ještě spoustu věcí, chci se smát, pozorovat kluky jak se vyvíjí a jaká bude jejich cesta a chci tu pro ně být, kdykoliv a dokud mě budou potřebovat 😍. Věřím, že budu mít tu možnost 💜. 

PS: To je můj pohled na naší existenci a rozhodně vám ho nevnucuji 😌