Pondělní krev zase dopadla na hraně. Sestra mi po telefonu začala vysvětlovat, že si mám dát 3x denně 2 tabletky Pyridoxinu a ve středu mám ráno zajít na kontrolní krev a chemoterapii mi s největší pravděpodobností dají. Tak jsem se zeptala, jestli mi dají i v úterý keytrudu a na to jsem dostala odpověď, že to tedy neví. Tak jsem začala nahánět doktorku, která nebrala telefon. Moje maminka měla hodinu do odjezdu vlaku a my nevěděly jestli do něj nastoupit nebo ne 😅 Když jsem jela pro K do školky, volala jsem jí, ať tu jízdenku raději zruší a kdyžtak pojede pozdějším vlakem. Že si myslím, s ohledem na minulost, že mi to spíš zase odloží. Domluvily jsme se tedy, že jde jízdenku zrušit. Ani ne 4 minuty na to, mi pípla sms od doktorky, ať si dám Pyridoxin a na Keytrudu přijdu. Tak jsem volala hned mamce (to jsou nervy co 😜) jestli to ještě nezrušila a že to proběhne. Nezrušila. Yes! Tak tento týden bude třetí trojboj ze čtyř. Zase o krok blíž.
Úterní keytruda byla šupšup hotová a po krátkém odpoledním odpočinku jsem byla opět plná síly. Ve středu ráno mě H opět odvezl na Budějovickou. Tentokrát jsem si dala v úterý večer i ve středu ráno půl tablety Dithiadenu a Prednisonu, abychom předešli alergické reakci a šla si pro karboplatinu a paclitaxel. Dostala jsem spoustu premedikace a vlastně asi 10 vteřin potom, co mi začala kapat první kapačka, jsem začala usínat. Doslova mě "zmatlali" 😅. To, že kape paclitaxel jsem cítila lehkým tlakem na hrudi a pachutí v ústech, ale dýchala jsem a po pár minutách to úplně odeznělo a vše dokapalo v klidu. To si zase člověk myslí, že má vyhráno. Kdy já se poučím. 😜 Ve středu i ve čtvrtek mi bylo dobře a nic mě netrápilo a jen jsem se chystala na neoblíbenou injekci na bílé krvinky. Bratránek sousedky nemohl, nicméně naštěstí zrovna víkend předtím u nás byla kamarádka K, která je vystudovaná doktorka, momentálně na rodičovské dovolené a zjistili jsme, že to k nám má 15 minut. To byla panečku úleva, že si to nebudu muset píchnout sama 😂. Aneb opět takové hezké připomenutí, že nic není náhoda a vše se děje správně 💜. Zobla jsem si Brufen předem, nechala si píchnout injekci a šla odpočívat. H nám ve čtvrtek ráno pracovně odjel až do neděle do zahraničí a moje maminka musela taky odjet, protože táta jel pracovně pryč a bohužel mají doma nemocného pejska. Naštěstí ale přijela švagrová J a kluci z ní byli nadšení a já jí mám taky ohromně moc ráda a viděli jsme se naposledy o Vánocích, takže radost byla veliká 💜. Řekla jsem si, že to tentokrát zvládnu bez léků na bolest, protože když jsem si je brala, tak mi potom bylo pořád špatně od žaludku. No...zvládla jsem to bez léků na bolest, ale ty bolesti byly občas opravdu šílené 😅. Jednou mi E řekl "mami ee" a já ho čapla, doběhla k nočníku (to jsou ty začátky 😂), posadila ho na něj a svalila se v bolestech na zem a myslela, že už se nezvednu 🙈. To potom člověk musí opravdu hodně hluboce a dlouho dýchat, aby se z toho dostal. V těchto momentech je hodně vtipný K, který kolem mě poskakuje a zpívá "maminka umžela, maminka umžela" 😂. Až na ty bolesti mi ale bylo skvěle a nad vodou mě drželo to, že vím, že to přejde a že vím, že mě to čeká už jen jednou! Ta naděje a víra dělá opravdu hrozně moc. Kamarádky maminka má těžkou rakovinu, kdy jí doktoři v podstatě řekli, že ji neléčí, ale udržují naživu. To znamená, že je jí špatně, má bolesti a ví, že to už nikdy neskončí. Nedokážu si to ani představit. Od kamarádky B jsem dostala už před pár měsíci knihu "Život na živo" od Vladimíra Kafky. Ještě jsem ji nedočetla. On tam v podstatě píše, že vyléčit se z rakoviny mohou i ti, kteří jsou nevyléčitelní. Samozřejmě je to hodně o stravě, o psychice a dalších věcech. Občas přemýšlím, proč někdo dostane až tak těžkou zkoušku, že dostane tu informaci, že je nevyléčitelný. A ano, i když si budeme říkat, že se na světě vše děje správně a každý dostává k prožití to, co jeho duše potřebuje pro další růst, tak mi to přijde strašně moc. Moc. Over. Prostě moc moc. Asi jsem ještě nedospěla do toho levelu, abych uměla pokorně přijímat opravdu vše, bez jakýchkoliv emocí. Ano, v učení Ivanky Adamcové se mluví o tom, že vlastně i soucit, nebo lítost, je jenom vaše ego a je to vlastně negativní. Zajímavé že? Že si lidé mohou o vás potom myslet, že jste bezcitní, ale opak je pravdou. Vy jste naopak absolutně neegoističtí. Zkuste se nad tím zamyslet. Zajímalo by mě, zda vám to jde přijmout, nebo je vám taková představa úplně proti srsti.
No každopádně jsme zbytek víkendu zvládli s J a potom ještě s mojí ségrou N a až na ty bolesti to byla opravdu krásný a příjemný víkend. Večer se nám vrátil tatínek a mohli jsme se vrhnout do dalšího týdne, který nás zase posune o kousek blíž k vytouženému cíli. 💜
Komentáře
Okomentovat