PRVNÍ TROJBOJ

Blížilo se to. V pondělí jsem si ještě zašla s malým E a kamarádkou Z na snídani do úžasné kavárny a odpoledne už přijela maminka. Malý E už to má tak spojené, že jak vidí babičku ví, že maminka zas bude pryč a potom bude jen ležet, takže babičku trošku odmítá. Doufám, že se nám to podaří v budoucnu napravit. V úterý se mi do Krče vůbec nejelo lehce. Nevěděla jsem co čekat, jaké to bude, jestli to zvládnu, ale byla jsem odhodlaná. Kdo z vás zná Nemocnici Krč, ví, že je stará a touto dobou v rekonstrukci a budovy jsou krásné a historické, ale tak zničené, že jen pohled na ně působí bolest. Což vám také moc nepřidá 😅 Onkologii jsem našla celkem rychle, zaregistrovala se v kartotéce a šla čekat na paní primářku. Na chodbě jsem potkala paní s hvězdou na čepici, kterou už jsem viděla na Budějovické, ale jen jsme se pozdravily a usmály se na sebe. Za chvíli se objevila paní primářka a šly jsme na to. V ordinaci jsem strávila snad 20 minut, kdy mi trpělivě vysvětlila, že Keytruda je imunoterapie, která má nyní pomoci mé imunitě nádor ničit a do budoucna mu ani nedovolit se objevit. To zní krásně! Jenže k tomu zazněla i spousta dalších věcí. Nejhorší byly vedlejší účinky. Primářka zmínila, že 90% lidí snáší tu léčbu bez potíží, ale že pokud se objeví cokoliv neběžného, tak musím okamžitě volat. Dostala jsem i kartičku, že jsem léčená Keytrudou, kterou musím nosit v peněžence, aby to věděl každý v případě, že se mi něco stane. Ty vedlejší účinky byly děsivé. Záněty očí, plic, vnitřních orgánů, selhání různých částí těla, řekla mi, že i obyčejný průjem si nesmím léčit sama a vše hlásit. No a poslední tečka byla, když mi na otázku, kolikrát na to půjdu řekla, že budu chodit asi rok. Cože???!!!!!! 😭

Každopádně primářka i sestřička byly ohromně milé a ochotné a sestřičky na stacionáři, kam mě zavedly, také. Dělá to opravdu hodně, když se k vám všichni chovají tak krásně, s péčí a respektem, moc za to děkuji. 💜

Zatímco na Budějovické je osm lehátek v malé světlé místnosti, v Krči je jich asi dvacet ve dvou řadách a chodí tam muži i ženy a jak jim to dokape, sedá si na jejich místo další a prostě to tam jde, jak na běžícím páse a neustále se mění atmosféra díky energii střídajících se lidí.  Taky tam hraje rádio, tipovala bych "Jemné melodie" či něco takového, takže prostě po chvíli co tam jste, začnete zákonitě brečet, pokud jste trošku nalomení 😅 Tak jsem si tam tak seděla, snažila se děkovat kapačce, že mi pomáhá být zase zdravá a do toho brečela, že to bude trvat ještě rok, že můžu začít krvácet z očí, nosu, uší a bůhví ještě odkud, že i když to dnes zvládnu, tak zítra dostanu chemoterapii a biologickou léčbu a potom ještě tu injekci na růst krvinek a že to bude všechno hrozné. Když tam tak člověk sedí sám a slzy mu stékají po tváři, nejlepší co může udělat, je napsat do své armády. 💜 Dostala jsem tolik pozitivní energie, že jsem si připadala, jako kdyby mi to šlo rovnou do té kapačky a do žíly a zvedalo mě to ze dna. Dovolím si tady pár reakcí sdílet, pro představu, jak ohromné to je. Neříkejte, že vás to nenabije pozitivní energií, jen když to čtete 😅💜. 

Odpoledne jsem byla unavená, jinak se naštěstí žádné vedlejší účinky nedostavily. Ve středu jsem jela na Budějovickou veselá, připravená na všechno a vážně jsem se na všechny kolem sebe usmívala. Ten den jsem tam opět potkala paní s hvězdou na čepici a začaly jsme se bavit, ještě spolu s dalšími ženami. Dostala jsem pár kapaček premedikace, biologickou karboplatinu a chemoterapii paclitaxel. Bylo toho opravdu hodně a ač jsem začínala mezi prvními, ten den jsem tam zůstala nejdéle, dokonce déle než paní s čepičkami 😅 Koukala jsem na Avatara a psala si s armádou, které jsem byla ohromně vděčná za tu úžasnou náladu. Napsala jsem:  "Miluju vás a děkuju! Pořád! Jsem ohromně šťastný člověk"😍 Taková věta, kterou od někoho s rakovinou většinou nečekáte 😅

Vyzvedl si mě H a jelo se domů na gauč. Už taková klasika 😅. Druhý den mě děsně pálil obličej, byla jsem červená a udělal se mi ekzém na rukou a obličeji. Ale nic hrozného. Ten den jsem se také rozhodla, že chci začít psát blog. Sdílet svůj příběh a pomoci třeba jiné ženě se stejnou diagnózou a léčbou, tím vším projít více připravená, než jsem byla já 💜 Odpoledne přijel bratránek mé úžasné sousedky E, se kterou jsme se skamarádily brzy po našem nastěhování. Je zdravotní bratr, takže jsme nemuseli řešit, zda si tu injekci píchnu sama, nebo se bude přemáhat moje maminka nebo H. Upřímně se nám do toho nikomu nechtělo 😅. Injekce byla nepříjemná a bolestivá. Psala jsem si v tu dobu zrovna s paní, která měla stejnou diagnózu a teď už je zdravá a ta mi poradila dát si ještě před injekcí tabletku ibuprofenu, nebo ibalginu. To už jsem sice nestihla, ale lupla jsem si jí alespoň po injekci 😂 Opět připomínám, že normálně jsem člověk, který léky užívá, až když je nejhůř a vše řeším bylinkami. Nicméně v těchto situacích, jde i moje hrdinství stranou. Bolesti kostí, které přišly, byly velké a nepříjemné, ale daly se vydržet. Nejvíc mě trápila pánev, páteř a celkově nohy. Do toho mě pořád bolelo u srdce a držela se mě únava, ale v neděli jsem se zase začala vracet do normálu. 💜 Jen jsem musela být mnohem pomalejší, než jsem zvyklá. A to se vlastně učím stále. Kdo mě zná, ví že jsem rychlík 😅. Rychle chodím, rychle myslím, rychle vše zařídím, vyřídím, udělám, předělám, vyřeším a tak dále. No, tak už ne 😎 Učím se žít v přítomném okamžiku a nikam nespěchat. A upřímně? Je to vlastně neuvěřitelně super 😍.