DIAGNOZA RAKOVINA

 "Tak paní Bartulíková, bohužel je to tam"

"Jakože mám rakovinu?"

"Ano. Máte vysoce agresivní rychle rostoucí nádor a je nutné okamžitě zahájit léčbu. Přijeďte zítra, uděláme mamograf a ještě jednu biopsii uzliny, je trochu podezřelá."

"Aha.....a je to moc blbý? nebo to bude dobrý?"

"Nebojte se. Chystáme se léčit, ne umírat"

Tahle věta mi rezonovala v hlavně ještě dlouho potom. Zajímavé, že mám pocit, že si ten rozhovor pamatuji jako by to bylo teď. První reakcí po položení telefonu byl strach, zmatení, nejistota. Můj skoro čtyřletý syn K se mě zeptal co se stalo. A já mu řekla, že mám rakovinu, objala ho a rozplakala se. Potom jsem mu vysvětlila, že jsem nemocná, ta boule v prsu je nádor a že se budu muset léčit a jít na operaci a potom to bude zase dobré. A bylo rozhodnuto, takto to bude 😌 

Hned na to jsem to zavolala manželovi, který byl služebně v zahraničí a zrovna s kolegou přejížděli autem. Přesto, že jsem byla klidná, rozplakala jsem se znovu. Manžel byl úžasný a společně jsme si potvrdili, že to bude sice nepříjemné, ale že to zvládneme. Jeho táta nám jednou řekl, že si je jistý, že my dva spolu zvládneme všechno. A my si tu větu mockrát opakovali a teď se hodila znovu. 

Další hovor směřoval k mamce. Tady si upřímně nejsem jistá, ale myslím, že jsem taky brečela. Budu se jí muset zeptat 😂 Opět jsme se ale společně ujistily, že to bude nepříjemné, dlouhé, ale dobré. 

Uvědomila jsem si, že s každým tím podělením se o to trápení, bylo to trápení menší. Vzpomněla jsem si na větu, kterou jsem v životě často použila, pokud se mi dělo něco bolestivého, nebo špatného. 

"Stejně jsem na to nakonec sama a nikdo to za mě neudělá a neprotrpí"

A hned jsem si řekla, že takto už ne. Že nejsem vůbec sama. Že mám kolem sebe velikou skupinu lidí a že je potřebuji a že to s nimi chci sdílet. Postupně jsem obvolala a obeslala celou rodinu a nejbližší přátelé a s každým tím hovorem mi bylo lépe. Nakonec se to překlopilo do toho, že jsem uklidňovala plačící lidi na druhé straně telefonu, že nemusí mít strach, že to bude dobré 😅 A když jsem mluvila s mojí mladší sestřičkou D, která žije v USA, řekla jsem jí že si vytvářím armádu. Taky jsem jí řekla, že se vlastně cítím klidná a vím, že to bude dobré, ale když mi řekli "Máte rakovinu" tak mě to sejmulo. Že k rakovině není prostě žádná pozitivní asociace. A ona řekla, že to je to samé jako Voldemort (pro fanoušky Harryho Pottera 😎) a tak vzniklo, že moje armáda, je Brumbálova armáda a má 30 členů a energie, kterou od nich dostávám je skoro hmatatelná a věřím, že jen díky nim, to zvládám tak dobře a téměř pořád s úsměvem a skvělou náladou 💜. 

Moc přeji každému, aby si toto uvědomil, aby si uvědomil, že není sám a nemusí být sám a aby každý otevřel své srdce a svou armádu si vytvořil. I kdyby v ní měl být jen jeden člen a i kdyby to měl být třeba jen bůh, nebo vesmír, matka příroda, celek, cokoliv a jakkoliv si to pojmenujete. Nikdo nejsme sám, je jen na nás si dovolit si to uvědomit a otevřít se. Zavírat se před světem, utápět se v minulosti, dusit v sobě emoce, to vše se nám časem projeví na těle a na zdraví. Nejlepší učitelé jsou v tomto děti. Žít v přítomnosti a tady a teď a sosat vše kolem sebe jako houba. Kéž si tuto schopnost obnoví co nejvíce z nás i v dospělosti 😍.

Moje nejčastější odpověď na to jak to zvládám, je "Jsem hodně unavená, ale ohromně šťastná" 💜