JAK VZNIKL BLOG...

"Ahoj, jmenuji se Bára a včera mi diagnostikovali rakovinu" To jsem si napsala 24. 11. 2022. Dnes je 4. 2. 2023 a já mám za sebou 3 kola kapaček s různou náplní (haha 😅). No ale pojďme to vzít trochu popořadě.

 

Rakovinu prsu mi oznámili na podzim loňského roku a já si rovnou řekla, že napíšu knihu, ať to ze sebe dostanu. Potom jsem si řekla, že není třeba si klást tak vysoké ambice a že si prostě jen budu psát, protože mi to pomáhá vše zpracovat. No a potom co jsem hledala informace jaká je léčba a jak to lidi snáší a na co se připravit, jsem zjistila, že těch materiálů a zdrojů moc není a že nejvíc jsou stejně příběhy konkrétních žen, které naštěstí některé organizace a weby sdružují a že třeba můj příběh také někomu pomůže. Terapie sdílením u mě zabrala okamžitě, protože hned ten den jsem se spojila s těmi nejbližšími a postupně si vytvořila svoji "armádu" (asociace k Brumbálově armádě z Harryho Pottera 😜), která mi svou energií a podporou naprosto neuvěřitelně pomáhá vše zvládat. Pořád je to ale moje armáda z mých nejbližších a sdílím s nimi opravdu úplně vše, takže jsem hledala cestu, jak šířit svůj příběh ještě dál tak, aby mohl pomáhat a já mohla psát a cítit se dobře. Sociální sítě mě svou intenzitou v tomto děsí, na knihu se necítím a blog mi přijde jako takové hezké místo, kam vysypat hlavu a když někdo bude chtít, tak si to přečte. 

Rakovinu jsem přijala jako něco, co nám vstoupilo do života, abychom se posunuli a něco si uvědomili, jako něco, co je potřeba prožít, pokud chceme jít dál a být zase o kousek silnější, jako něco, co nebude příjemné, ale já to chci zvládnout. Najít název blogu, který bude můj přístup a situaci vystihovat, nebylo vůbec jednoduché. Naštěstí opět pomohla moje armáda, která vymyslela spoustu příkladů a musím říct, že hned ten první, byl nejlepší. Moje starší sestra T. přišla s nápadem, že rakovina k nám přišla jen na návštěvu, chvilku pobude a zase půjde. A to mě upřímně nadchlo a znovu jí tímto děkuji 😍

Mám v úmyslu zde sdílet svou diagnózu, léčbu, radosti i strasti a vše co se bude během této "návštěvy" dít. Sama jsem zvědavá, kam tento blog jednou vyroste, jestli vůbec. Ale i kdyby si ho přečetla jen jedna duše, které pomůže tu cestu zvládnout, budu moc ráda. A i pokud by si ho nepřečetl nikdo, jsem ráda, že mám tu možnost ze sebe vše vypsat a utřídit si myšlenky a poznat samu sebe. 

Nesmírně si vážím toho, jak úžasné lidi jsem ve svém životě potkala a jak neuvěřitelně pomáhá síla skupiny. Jsem si vědoma, toho obrovského štěstí, které mám, protože vím, že jsou lidé, kteří jsou na to sami, nebo jen s minimální podporou. Jsem pořád na začátku své cesty, ale naštěstí mohu říct, že jsem šťastná 💜

Děkuji! Láska je...