NEČEKANÁ ZMĚNA A PRVNÍ DEPRESE

 Týden po první chemoterapii jsem šla na kontrolní odběr krve z prstu. Bylo mi dobře, trochu mě bolela pravá kyčel, kterou jsem si kdysi narazila na horách (jak já říkám staré válečné zranění 😊), ale jinak super. O to víc mě překvapilo, když mi odpoledne zavolala doktorka, aby mi oznámila, že dle výsledků krve jsem PD-L1 pozitivní, tedy moje imunita je blokována, aby bojovala s rakovinou, a že mi požádá o úpravu léčby a doplnění takzvanou Keytrudou. A že si budeme fandit, aby mi to pojišťovna schválila. Vůbec jsem nevěděla jak na to reagovat a jen jsem se zeptala, zda jsou tam nějaká rizika, či zda to mám, či mohu odmítnout a ona odvětila, že existují klinické studie, a že mi to doporučuje, ale že se stejně může stát, že to pojišťovna neschválí. Rozloučily jsme se a mě v hlavě začalo naskakovat milion otázek. Věřte mi, že po prozkoumání Googlu, jsem si připadala ještě víc ztracená než předtím 😅.

Využila jsem opět síly své armády a napsala jim, co jsem se dozvěděla a zkusila, zda někdo z nich nezná nějakého onkologa a zda by se ho mohl na můj případ poptat a dát mi k tomu trochu víc informací. Obratem se mi ozvali čtyři lidé a tři z nich jsem využila. Kamarádka J mi poskytla telefon na tatínka své kamarádky, který je onkolog ve Znojmě a ten si, i přesto, že užíval dovolenou v Rakousku, našel čas, aby mi vše trpělivě vysvětlil. Potom tu byla ještě onkoložka od manžela Z a také od mojí maminky. Všichni se shodli na tom, že je to to nejlepší, co mi může moderní medicína poskytnout, a že navíc to má benefity do budoucna, co se týká posílení mé imunity proti rakovině. Dobře. Změna, nevadí, to dám! 

Kdo mě zná, ví, že jsem člověk, který si rád plánuje, dělá si tabulky, kalendáře, mám i rodinný týdenní kalendář, ve všem mám systém. Dokonce i v ukládání hraček a oblečení dětí 😅 Touto změnou to teprve začínalo a netušila jsem, jak tvrdou dostanu školu v tom, že se věci můžou měnit i několikrát během týdne 😂 Rozhodně si ale myslím, že mi tato škola prospěla 😎

Na druhou EC (oranžádu) chemoterapii jsem nešla po třech týdnech, protože by to znamenalo přijít mezi Vánoci a Silvestrem a doktorka mi řekla, že stačí, když přijdu až 3. 1. 2023. (pořád ty trojky, že? 😏). Užila jsem si krásné Vánoce s rodinou, nechala H ať mi oholí hlavu, protože mě nebavilo pořád sbírat ty padající vlasy, navštívila prarodiče na Moravě a strávila Silvestra v Jeseníkách. Zvládla jsem běhat za čtyřletým K, který zkoušel jezdit na sbowboardu, taky jsem si zajezdila a cítila jsem se opravdu dobře 💜 Navíc jsem od doktorky věděla, že všechna má vyšetření dopadla dobře a rakovina nikde jinde v těle není. Před chemoterapií jsem doktorce řekla, že jsem minule zvracela a ona mi přidala další premedikaci, aby mi nebylo tak zle. Také mi sdělila, že pojišťovna schválila mou novou léčbu během pár dní, takže příště už nepřijdu na EC chemoterapii, ale začneme s novým schématem, a to:

- úterý 24. 1. 2023 Imunoterapie Keytruda + středa 25. 1. 2023 Chemoterapie Paclytaxel + Biologická léčba Karboplatina

- středa 1. 2. 2023 chemoterapie paclytaxel

- středa 8. 2. 2023 chemoterapie paclytaxel

A pak zase trojkombo a zase dva týdny po jednom. Říkala, že uvidíme jak to budu snášet, poté se to bude případně upravovat a vůbec těch informací bylo zase tolik, že jsem z toho měla hlavu jak balón. Sestry mi rozepsaly tyto cykly do 8. 3. 2023 a já se radovala, že na Mezinárodní den žen to budu mít za sebou. Byla jsem naivní 😅. Chemoterapii jsem zvládla a tentokrát si mě odvezl domů H a já lehla na gauč a čekala co bude. Pravda, nepozvracela jsem se. Ale namísto jednoho dne, mi bylo špatně několik dní. 6. 1. 2023 jsem už byla nešťastná z toho, jak nemám chuť k jídlu, žaludek je stále jako na vodě a vyčerpá mě i cesta na záchod. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Ležela jsem na gauči, E ležel u mě a smál se na mě. Mamka seděla u stolu pár metrů ode mne. Já se koukala na E a najednou jsem měla pocit, jako by svět ztratil barvy. Všechno zešedlo, nedokázala jsem se těšit z jeho úsměvu a dostala jsem strach. Obrovský strach, který mě sevřel a v hlavě mi znělo jen "Tu léčbu nezvládneš. Je to moc silné. Zničí tě to. Zabije tě to. Na tohle nemáš." Snažila jsem se volat maminku, ale vůbec mi nešlo mluvit nahlas. Bylo to jako ve snu, když chcete křičet a vychází z vás jen slabý hlásek. Ležela jsem, z očí mi tekly slzy a já stále opakovala jen "mami, maminko". Tuším, že na popáté se mi to povedlo tak dobře, že mě zaslechla a hned přiběhla ke mě. Řekla jsem jí co se děje, ona si položila mou hlavu na klín, hladila mě a já plakala. Dívala jsem se u toho z okna na zahradu a najednou jsem viděla, jak venku svítí slunce a jak krásně zelená, je ta bobkovišeň venku. Barvy se vrátily. Nevím, co to bylo a kde se to vzalo, nicméně to byla velmi zajímavá zkušenost, která se naštěstí od té doby nevrátila. 

Jsem ráda, že se to stalo tehdy a takto. Že jsem si tím prošla a opět našla schopnost vidět světlo. Protože hned v pondělí potom mi volal gynekolog, že bohužel našli něco na děložním čípku, a že je třeba udělat biopsii, a v úterý mi volala doktorka, aby mi řekla, že ta léčba co mě čeká je opravdu hodně náročná, a že bych ty trojkombinace měla podstoupit 6-8x po třech týdnech. Já si spočítala kolik je to týdnů a pak ještě operace a případné ozařování a zase jsem si pobrečela. Ale nebyl tam strach. A to mi moc pomohlo. Jsem ráda, že umím pustit smutek a slzy ven, když je třeba. Vážně se mi ulevilo, pořádně jsem se nadechla a rozhodla se, že to tedy dám takto. Dle nového schématu. Sice je to jinak, ale nevadí, jedeme dál 💜